SESTRA CONSUELA UTRILLA LOZANO
od Neposkvrneného Srdce Panny Marie
Nejmenší mniška z kláštera Panny Marie Vítezné
v Daimiel (Ciudad Real - ŠPANELSKO)
Consuela Utrilla Lozano – v reholi sestra Consuela od Neposkvrneného Srdce Panny Marie – se narodila v Daimiel (Ciudad-Real), ve Španelsku, dne 6. zárí 1925; dcera podplukovníka Nemesia Utrilla Fernández-Bermejo a paní Sofie Lozano Sevillano.
Ve svých 31 letech, po 9 letech reholního zivota v kláštere Nejmenších mnišek v Daimiel, ucinila obet sebe samé Bohu skrze Marii. S Ní pracovala, bojovala a vítezila sama nad sebou, vychovávaje v sobe predevším ctnost pohrdání svou vulí, a to do takové míry, az nakonec dosáhla svaté lhostejnosti..
Odloucená ode všech pozemských vecí, predala všechno své materiální jmení a svobodná od pozemských pout, aniz by si delala starosi o to, co opustila, vlozila svou radostnou nadeji ve své naprosté darování se.
Mela vlité znacné ctnosti a nadprirozené dary: velkou náklonnost k samote a tichu; ušlechtilé, láskyplné a velkorysé srdce; štedrá k potrebným, pokorná a cistá na tele i na duši; trpelivá a velkého nadprirozeného ducha.
Skromná ve vlastním poznání svého nic, se povazovala za nehodnou být zapocítávanou do poctu svých sester. Její touha po pokorování se byla neukojitelná:
„Nedoprává mi Jezíš být pohrdanou, protoze je tolik lásky v tomto svatém dome, nejsou prílezitosti k cinení zásluh”.
Vynalézala, jak vyuzívat ruzných prílezitostí k rustu v pokore a snazila se vybírat si ty nejtezší práce. Casto pomáhala v kuchyni sestrám a zásobovackám.
Ackoli pocházela z významné rodiny, stala se sluzebnicí všech a ríkala: „Prišla jsem, abych delala to, co všechny; abych byla slecnou, to jsem mohla zustat doma... Prišla jsem slouzit; a ne být slouzena“.
Ve své touze darovat se a opohrdnout sama sebou, ríkala Pánu:
„Muj Jezíši, vše pro Tebe a pro tvou matku, pro me pohrdání“. „Jezíše prosím o tyto dve ctnosti: milosrdenství a pokoru; nerekne, ze jsem zádala mnoho“.
Motto rádu Nejmenších, Charitas, vštípil Pán do jejího ducha takovou merou, ze její srdce nemohlo zustat netecné, kdyz vydelo potreby druhých, aniz by hledalo prostredky k náprave i za cenu obeti svého pohodlí, potreb. Uz od detství se venovala návštevám nemocných a chudých a nosila jim jídlo a oblecení. Jako reholnice stále ochotne pomáhala svým sestrám v jejich potrebách a pracích, a nepripouštela, aby jí projevovaly jakýkoli vdek. Kdyz reholnice obdarené venem, kterého se jim od ní dostalo pri jejím vstupu, jí obracely slova vdecnosti, okamzite je prerušila a rekla: „Ne, mne nedekujte, je to Pán, kdo vám ho dal”.
Behem celého casu svého reholního zivota tvrde pracovala na získávání všech ctností; bojovala sama se sebou, aby ovládla svou znacnou prudkost a energicnost, az se jí podarilo promenit je v prameny pokoje a nadprirozenou sílu. Byla velmi pozoruhodná její nenucenost pri jednání s ostatními, coz ji cinilo pritazlivou a sympatickou, a získávalo jí lásku všech, kdo ji poznali a jednali s ní.
Jednoduše a prirozene zila duchem umrtvování a pokání. Mela velmi ráda ticho a modlitbu, nebot její radostí bylo pohrouzit se do Boha. Ríkala:
„Ani v knihách, ani v kázáních nenacházím to, ceho má zapotrebí má duše; Duch Svatý me poucuje prímo. Samozrejme, ze si to nezaslouzím, ale je to tak“.
Protoze byla velmi dobre pripravena k obeti, nabídla se v obet ke spoluúcasti na utrpeních Krista. A Buh její nabídku prijal. Generalizovaný sarkom napadl její telo. Kdyz se jí ukázal v pravé klícní kosti, bylo ji videt, jak zárí radostí. Poté, co lékar odešel, šla k harmoniu a s onou podivuhodnou radostí, která ji zaplavovala, zopakovala své odevzdání se Pánu, hraje a zpívaje svým nádherným hlasem tu drahocennou sloku:
„Pane, tady jsem, jsem pšenicné zrno...
Az budeš chtít, muzeš mne rozemlít ...” .
Jestlize od svého vstupu do kláštera stále pracovala na tom, aby dosáhla svého posvecení, behem dvou let své nemoci postupovala velmi rychle.
Behem své nemoci pozorovala reholnice, které jí asistovaly a dbala na to, aby jim nepridávala zádnou práci, a to natolik, ze témer vzdy vytušila, ceho je zapotrebí. Starostlivá péce, které se jí dostávalo, ji naplnovala vdecností, kterou ukazovala jak na své tvári, tak ve výrazném pohledu svých ocí.
Svou odevzdanost do Bozí vule a svou velkodušnost v bolesti prokazují tato slova urcená ošetrovatelce, která nahlas prosila o nejakou úlevu pro svou nemocnou souzenou bolestí: „Nech ho, at pritlací, proto je Pán“.
Poznamenaná krízem nemoci, chodila trávit dlouhé chvíle pred Nejsvetejší svátostí. V posledních mesících svého zivota ji prinášeli pred mríz chóru, aby se úcastnila nejsvetejší obeti. Bylo dojímavé videt její usebranost, ze kterého se dalo vytušit její obetování se jako malé hostie.
Dlouhé bezesné noci trávila v ustavicných a castých strelných modlitbách a obetování svých bolestí za misie.
V posledních dnech svého zivota nabízela Pánu nahlas své bolesti za federaci rádu Nejmenších, za Madarsko, za mír, za papeze, za kneze.
Behem dvou období, která strávila v Madridu kvuli radioterapii a ozarování, napsala sestrám dopisy, které ukazují její naprostou odevzdanost:
„Jsem zde, abych konala nejsvetejší a láskyplnou Bozí vuli, tak, jak se Mu zlíbí“. „Stále se modlete, aby se uskutecnilo to, co je k vetší Bozí sláve a záchrane duší. Mne nezálezí na tom, zda budu zít nebo zemru, protoze není dulezité zít, to nejdulezitejší je strávit se pro Krista“.
Duverovala velmi mnoho modlitbám svých sester a v dalším dopise napsala:
„Neprestávejte se hodne modlit k Panne Marii, aby mi kazdý den dávala trpelivost a odvahu“.
Avšak to, co ji drtilo ze všeho nejvíce, nebyly telesné bolesti ani to, ze musela být na klinice daleko od svého milovaného kláštera; to, co ji mucilo, byly úzkosti, vnitrní opuštenost a souzení, kterými trpela ve své duši. Její usouzený duch se prozrazoval skrze oci, které ronily slzy nepochopené. Mluvila takto:
„Jak horký je muj zivot fyzicky i morálne, ale nelituji. Buh je muj Otec, a kdyz mi dává toto, je to proto, ze je to pro mé dobro. Modlete se, abych se neunavila a vytrvala na krízi“.
Kdyz se jí jednoho dne zeptali, co jí více zpusobuje utrpení, jestli telesné bolesti nebo vnitrní souzení ducha, rekla, ze to se nedá srovnávat, ze to, co trpí ve své duši, to ví jenom Buh.
Nekolik dní pred svou smrtí pravila: „Hostie je jiz na paténe, zbývá jen, aby Pán prijal obet“ a pri jiné prílezitosti: „Nelituji toho, ze jsem se nabídla v obet”.
Nic pozemského jí neposkytovalo útechu, a Buh, jak se zdálo, ji opustil. Její jedinou nadejí a útocištem v techto horkých hodinách bylo utíkat se k Panne Marii, kterou tolik milovala uz od detských let. V síle telesné bolesti a duševního utrpení, ji úzkostlive volala:
„Maminko, maminko moje! A obrátivše se k obrázku Neposkvrneného Srdce Panny Marie, rekla: Jdeme! A kdyz se jí ptali, kam by chtela jít, odpovedela: Do nebe“.
Její oblíbenou strelnou modlitbou bylo: „Matko moje, já zcela tvá, Ty zcela má“. Kdyz nemohla mluvit, prosila, aby ríkali projevy lásky a jiné strelné modlitby, které ona opakovala ve svém nitru.
Svou lásku k Panne Marii prokazovala az k hrdinskosti, kdyz se modlila kazdý den ruzenec s tou nejvetší nehou az do dne svého úmrtí, trebaze v posledních dnech byl její jazyk pokrytý boláky, které jí znemoznovaly mluvit.
V jednom ze svých dopisu napsala o Panne Marii:
„Kdo by mohl nemilovat Pannu Marii! Je tak dobrá, tak dobrá, Ona si zaslouzí všechnu lásku srdcí. Já touzím, aby to mé zemrelo z lásky k ní“.
Souzila ji obava, ze nemiluje Pannu Marii, avšak pri dotazu, jestli trpí pochybností, zda ji nebeská matka prestala milovat, odpovídala s plným presvedcením: „Ne, to ne; Panna Maria me vzdycky velmi milovala“.
O svátcích Panny Marie obvykle chodívala behem dne hrát na harmonium a zpívat modlitby, které prekypovaly jejím duchem plným dcerinné lásky k matce.
Nebot se blízila slavnost Neposkvrneného pocetí Panny Marie a ona se nacházela jiz blízko smrti, pripomínaly jí tuto slavnost a soucasne jí mluvily o tomto datu tak krásném pro jití do Nebe. Avšak pro nízké sebehodnocení, které mela o sobe, pravila:
„Zemrít v tento den, to by bylo príliš velké pro me, to si nezaslouzím; krome toho, kterýkoli den je dobrý k odchodu do Nebe“.
Dvakrát obdrzela svátost pomazání nemocných a pokrm na cestu - viatikum.
V casných ranních hodinách 9. prosince 1956 ji videli modlit se svatý ruzenec. „Zdrávas Maria“ byla poslední slova, která vysovila její ústa. V 7.15 h reholnice videly, ze se usmívá; ptaly se jí proc, avšak jemne naklonila hlavu a plná pokoje vydechla. Prála si zemrít v pokoji a Pán jí to doprál.
Ve skutecnosti sestra Consuela ve svém krátkém zivote má za sebou dlouhou cestu ke svatosti. 19. ledna 1980 byla zahájena kauza blahorecení a po dokoncení diecézního procesu, byl tento zaslán ke svaté kongregaci 30. zárí 1982. Jednou prekonaná rozlicná zkoumání veškeré dokumentace, byla jednomyslne uznána hrdinskost jejích ctností a Jan Pavel II. 15. prosince 1994 vyhlásil dekret o jejích hrdinských ctnostech, pricemz jí udelil titul ctihodná
|