|
Cesta adventu a tajemství Vánoc
ve spiritualite sv. Františka a Rádu Nejmenších
______________
Liturgický cyklus adventní a vánocní doby se nám predstavuje kazdý rok uvádený oznamováním velkých eschatologických skutecností, behem posledních nedelí „casu v mezidobí“, a bezprostredne slavností Jezíše Krista, Krále vesmíru. Jsme tak uvádeni k budoucím skutecnostem a zváni jít naproti Tomu, který má prijít, a prijde bez prodlévání (liturgie).
Doba „adventu“ se ukazuje tak bohatá na pobídky ve svém dvojím významu. Je to Advent (= príchod), protoze se pripravujeme oslavovat ve víre narození, príchod mezi nás Bozího Syna a našeho Spasitele, zprítomnujíce tajemství v „dnešním dni“ liturgické oslavy. Je to Advent, protoze se pripravujeme v nadeji prijmout Pána oslaveného, Kyrios, který prijde.
Mezi temito dvema „príchody“ má liturgické slavení Vánoc své nálezité místo. Témer bychom mohli ríci, ze funguje jako predel mezi casem príslibu a casem jistot. Všichni proroci, az po Krista, ohlašovali jeho príchod, a pres pochyby a nejistoty lidí, proroctví se naplnila a Slovo Pána se dovršilo dokonalým zpusobem. Potom, prislíbený Mesiáš, On sám, nám prislíbil, ze se znovu vrátí… Znovu srdce lidí je zkoušeno pochybností, neduverivostí, nejistotou… Tehdy slavení Vánoc nabývá hodnoty nezvratného dukazu. Jestlize predpovedi proroku se presne naplnily… Slovo, které dal sám Syn, se nenaplní?
Vánoce jsou svátkem jistot. Slovo se stalo clovekem, prísliby se naplnily a nyní jsou zárivými skutecnostmi. Buh se zasnoubil s lidstvím, a nyní tedy jsou Buh a clovek jediným telem.
Telem, které clovek mohl videt a dotknout se jej.
Jak prozíval sv. František tajemství Vánoc?
Ve tretím sepsání své Rehole, oné z r. 1502, svetec nazývá Vánoce „nejzárívejším svátkem Narození Pána zástupu“ (IX, 53). Pomysleme, ze tak bezprostrední identifikace betlémského Dítete jako „Pána zástupu“, muze být pouze plodem dlouhé a hluboké kontemplace víry.Všichni dobre víme, ze tento starozákonní titul je pouzíván Písmem v tech nejslavnejších chvílích, kdyz se chce podtrhnout velikost, majestátnost, všemohoucnost Boha Izraele, a citace by byly velmi pocetné. Ješte v Novém Zákone se objevuje výraz „Pána zástupu“ v Jakubovi 5,4, ale predevším se opetne vyskytuje v knize Apokalypsy, kap. 19, ve velkolepém kontextu konecného boje proti zlým mocnostem.
Muzeme tedy konstatovat, jak hluboká byla intuice paulánského poustevníka, ale hlavne jak velká byla jeho víra. Jeho kontemplace se nepozastavuje veru u aspektu podmínených okolnostmi narození Spasitele: jeho materiální chudoba, ticho, které ho obklopuje, to, ze nebyl prijat v meste lidí, atd. Proniká a dotýká se jádra tajemství. Pred Dítetem ovinutým v chudých plénkách, odmítnutým, bezbranným, pokleká a kontempluje všemohoucího Boha Starého Zákona a nepremozitelného Zijícího z apokalyptického zápasu.
A následkem toho se rozhodne stát nejmenším, „nejmenším z nejmenších sluzebníku…“ „protoze Král slávy se pokorne ponízil az do prachu kvuli nám cervíckum“ (Korekt. 75), a nabídne ten samý návrh tem, kterí jej zádali o vstup do jeho komunity. Nejde o prosté vedomí a prijetí se jako malí (pokora), ale zvolit si dobrovolne být „nejmenší“, prát si to a pricinit se ve zreknutí se tolika lidských mozností, se zámerem napodobovat „Krále slávy“, který „se snízil az do prachu kvuli nám“, náš Pán Jezíš Kristus, který „z bohatého, jakým byl, se stal chudým pro nás, aby nás obohatil svou chudobou“. Nacházíme tedy práve v tajemství Vtelení a Vánoc duvod minimálnosti, a chápeme, ze príchod Krále Slávy je prozíván s pocity hlubokého a niterného jásotu.
Následne z toho muzeme vytezit další významný fakt. Ve své „Reholi a zivotu“ (podle které se musí pust zachovávat všechny pátky v roce), Narození je jediným svátkem v liturgickém roce, ve kterém se predvídá zproštení od postu, jestlize by pripadl na pátek. „Mohou se snad postit pozvaní na svatbu, kdyz je zenich s nimi? Dokud mají zenicha mezi sebou, nemohou se postit“ (Mk 2, 19).
Bude riskantní myslet, ze svatý František prozíval Vánoce jako nádhernou svatební hostinu, a ve stejném klíci nás vybízí být bdelými a pripravit se vhodným zpusobem na konecnou hostinu Zenicha, který prijde?
Jaká príprava? Bezpochyby pripravit si belostný šat, príhodný, hodný takové události. A je to práve v perspektive slavení svátku, konecného príchodu, kde nachází své místo logika postu. Protoze „prijdou dny, ve kterých jim bude zenich vzat a tehdy se budou postit“ (Mk 2, 20). Pro potrebu ocištování, ale také proto, ze logicnost postu patrí prirozeným zpusobem k vyjádrením týkajících se chování cloveka, jak muzeme všichni konstatovat v rozmanitých okolnostech kazdodenního zivota.
Vskutku nikdo, kdo se chystá úcastnit se velké hostiny, si nesedne nejdríve k jídlu ve svém dome. Není treba. A nejen to: je prání vychutnat a vyuzít maximálne oné výtecné hostiny, která se ocekává, nebylo by moudré nasytit se nejdríve stravou hrubou a málo chutnou… … Stejne tak kdo se pripravuje na setkání s milovanou osobou, neopozdí se kvuli kontemplování jejího obrazu. Naopak, nechá okamzite stranou všechny veci, aby co nejdríve prišel na vytouzenou schuzku… . V techto stejne jako v tolika dalších prílezitostech, logika pustu se jeví jako nejlepší príprava. Pust v jídle, omezením stravy na to nejnutnejší, ale pust všech jiných forem smyslových potešení ci hledání uspokojení, které vysilují vuli. Pust prispívá k udrzování v cilosti ducha, posiluje víru, dává rust touze, ozivuje nadeji, zvyšuje schopnost ochutnat opravdové štestí.
Jednoho dne budou nasyceny všechna naše ocekávání. Bude velká Vánocní slavnost, pri které se nepostí. Ale prijde také den definitivního príchodu, velkého Setkání, a bude plné a vecné štestí. Marana tha! Prijd, Pane Jezíši!
M.A.M., Klášter Gesù Maria, Paula.
(uverejneno v Bollettino del Santuario na konci r. 2001)
|